Statečný je ten, kdo svůj strach překoná a jde do toho, i když se bojí.

Říjen 2018

"Krásný úsměv tvůj"

30. října 2018 v 17:25 | Niky |  Úvahy skryté hluboko v mysli

Tento týden nám bylo na blogu předloženo téma s názvem "Úsměv". Toto zadané zpracování již uvedeného znění se mi líbí a níže se s Vámi ráda podělím o moji vytvořenou báseň, kterou jsem napsala v pondělí. Chtěla bych jen podotknout, že spousta lidí o nás Češích říká, že jsme typičtí škarohlídové a že se moc neusmíváme. Jsme tedy podle slov ostatních jakýsi "zachmuřený národ". Něco na jejich tvrzeních bude možná pravdy, ale musím se přiznat, že i pro mě je velmi těžké se například každý den neustále usmívat, když se necítím zrovna nejlépe. Často také slýchávám známé pořekadlo "Usmívej se, jinak si tě nikdo nevšimne a nebude se s tebou bavit", toto sdělení se u nás tedy také velmi traduje, a proto se lidé raději snaží více usmívat, i když někdy je ten úsměv dost křečovitý a nepřirozený, ale jisté okolnosti to asi vyžadují.

Podle mého názoru může být i smutný člověk vnitřně krásný, může vidět svět jinýma očima než optimistickyÚžasný laděný člověk, bohužel ale hodně lidí většinou vnímá jen tu naši vnější tvář, méně už tu naší vnitřní podstatu, která je možná ještě více zajímavější.

Nyní již předkládám báseň s názvem "Krásný úsměv tvůj", ve keré se snažím sdělit mé dojmy z pojetí toho, jak cítím krásu usmívajících se bytostí. Každý se usmívá jiným způsobem a každého úsměv je ojedinělý. Je to naše poznávací znamení, které nás činí milými lidmi a náš den je ihned radostnější a příjemný. Vždy velmi obdivuji, když někdo složí báseň. Skládání básní mi popravdě nikdy moc nešlo a mrzí mi to a znám i málo lidí, kteří by četli poezii nebo by byli vášnivými básníky, poezie jakoby se postupně vytrácela, ale toto téma mne natolik zaujalo a naladilo mě optimistickým viděním, že jsem s radostí napsala své vnitřní pocity.

Báseň věnuji všem lidem, kteří v sobě chtějí rozsvítit onen sluneční svit s prosbou, abyste případně nepropadali různým nástrahám splínů, protože ačkoliv se zrovna nějaký den nebudete mít potřebu usmívat, s klidem si poplačte a spatříte, že další den se vám třeba opět vykouzlí radostný úsměv na rtech. Každý den nemusí být také pouze slunečno.



Tvůj krásný úsměv věnuj mi a já věnuji ti ten svůj,
potěšení pro tebe a mne je zákon můj,
neboť nic nerozjasní více můj den jako něžný obličej tvůj,
lásku věnuj mi a já dám ti ji,
po kouskách slíbej ji jako ranní rosu z mé bosé a křehké nožičky otisklé v šlépěji
naše strasti ať odvane silný vítr a světlo ať se v nás opět rozsvítí,
na naši společnou cestu životem ať nám posvítí.



Ať život náš nechť stále vzkvétá

27. října 2018 v 20:10 | Niky |  Za životem po filosofické cestě☺

Tento článek je zaměřený na náš život samotný a na naše působení v něm. Uvědomuji si, že již bylo určitě napsáno spoustu článků a knih o tomto tématu a bylo nám už několikrát sdělováno, jak máme život prožít a jak naopak ne, ale tato otázka našeho bytí ve světě mě stále velmi fascinuje dodnes, a proto jsem se pokusila níže sdělit svými slovy můj vlastní pohled, jak nahlížím v dnešní době právě na naši lidskou existenci a pobývání v ní.

Hodně lidí je ovlivněna životem těch druhých a upřímně každá reklama, kterou vidíme, ať už jen v televizi, na internetu, v časopisech nebo na billboardech ve městech, nás velmi ovlivňuje. Měli bychom si uvědomit, co chceme my a ne to, co nám předkládá celý svět za to pravé, které by jsme měli následovat. Pokud by jsme pouze následovali jakékoliv trendy, které jsou zrovna dnes v kurzu, byli bychom všichni stejní a bez vlastních názorů a svého jedinečného způsobu žití. Například velmi mě zaráží dnešní trendy dlouhých vousů u mladých chlapců. Pokaždé, když někoho takového zahlédnu, přijdu si, že jakoby se chtěli vrátit tak o sto až dvě stě let dozadu, kdy byl tento trendy v oné době aktuální. A nebo uvedu příklad se začínajícím kouřením u mladých lidí. Když jsem chodila na základní školu, již v šesté třídě u nás většina chlapců, ale i některých dívek, začalo kouřit cigarety a to pouze jen, aby si vyzkoušeli roli dospělého člověka a zapadli tak do davu lidí, kteří se k tomu také propůjčili. Závislost je ale mocná a tak tento zlozvyk vydržel mým spolužákům dodnes. Neustále se tak zabývám otázkou, proč nemůžou být lidé sví a originální? Proč nemůžou vystoupit z davu a být jiní, přinášet něco nového, kreativního a pokusit se změnit svět k lepšímu, svůj život? Nehci následovat trendy, které jsou zrovna aktuální, chci být tím, kým opravdu chci být, nechci ztrati svoji individualitu v tomto přetechnologizovaném světě. Když se nad tím zamyslím, tak mne to velmi mrzí.

Je třeba naplno žít, nepropadat chmurným myšlenkám, nenechat se zastavit na cestě za svým vysněným cílem. Mít v srdci lásku, víru, pokoru, dostatečnou míru sebedůvěry a snažit se vyvarovat jakýchkoliv předsudků, které nás často zavádí do slepé uličky. Vážit si našeho drahocenného času, umět si ho rozvrhnout, nepromarnit dny a naplnit život smysluplnými událostmi a činnostmi. Usilovat na cestě po poznání a snažit se být dobrým člověkem i navzdory dnešní nelehké době, která je zaměřená na materialistkou podstatu života a již méně právě na ty city a vřelost. Nebuďme vážní, ale rozvíjejme v sobě skrytou duši dítěte, která nám pomůže se na svět opět dívat optimistickým dojmem. Stanovme si konkrétní cíle, které nás budou popohánět kupředu a radujme se z přítomných okamžiků a těšmě se společně na budoucnoust. Smutné tváře bez naděje vyměňme za ty usměvavé a život nám bude ihned připadat radostnější a my se tak budeme cítit více spokojeni sami se sebou, ale i s tím okolním světem, neboť nalezneme onu duševní vyrovnanost a stanou se z nás poklidní lidé, kteří berou věci tak, jak přijdou a hledí na život s jistou mírou nadhledu. Nenechme se zastrašit převládající technologií, která vládne dnešnímu světu a působí pouze depresivní úzkostné stavy lidí a vytváří jen celosvětovou nespokojenost, ta do našich životů bohužel také negativně zasáhla a vytváří v lidech velkou ovlivnitelnost.





Žijme tedy především svůj šťastný život, spokojený a láskou naplněný a nenechme si ho nikým a ničím ovlivnit. Přeji, aby všem lidem život pouze vzkvétal po té správné cestě.




Dušičky

27. října 2018 v 19:00 | Niky |  Vnímání zajímavých událostí okolo nás

Příští týden si budeme připomínat památku našich zesnulých, konkrétně tedy 2. listopadu. Já mám tuto tradici, kdy si vzpomínáme na naše ztracené duše velmi ráda. Již v útlém věku jsem byla naučena chodit na hřbitovy a zapalovat našim blízkým svíčky a vyjadřovat jim tak naši úctu a to, že je nosíme stále v našich srdcích a nikdy jsme na naše milé nezapomněli. Pokaždé mě bavilo babičce pomáhat dekorovat různé věnce a mísy s květinami. Cítit vůni jehličí z borovičky je neopakovatelný zážitek, nebo pozorovat plamen voňavé svíčky. Kdykoli zavítám na hřbitov, cítím respekt a klidnou atmosféru, ale s jistým mrazením na těle. Je mi totiž teskno, kolik lidí už zde odpočívá na věčné časy a kteří se již mezi živé nikdy bohužel nevrátí. Otázku o konci idské existence jsem si však nikdy nepřipouštěla, snažila jsem se brát život takový, jaký je, bohuželi s vědomím toho, že život nás všech je konečný, že není věčný, ale postupemč času nyní nabývám dojmu, že s přibývajícím věkem se začínám smrti trochu obávat. Bojím se, že život vůbec neprožiji tak, jak bych si přála, že mi jen pouze utíká vyměřený časový úsek, který tu mám vymezený a že zemřu žalem ze samoty a nenaplněné lásky. Neměli bychom si také vzájemně ubližovat, ale vážit si lidí, i přesto, že nejsou takoví, jací by podle nás měli být. Každý člověk je jiný, má jiné potřeby, přání i své nedostatky. Nikdo z nás nemůže být dokonalý, jsme jen lidé se všemi klady i mínusy, nejsme stroje. Proto bychom si asi měli opravdu vážit každé minuty, ba i vteřiny v našem životě a nepromarnit ho věcmi, které nás trápí a jsou pomíjivé, protože jak se říká "život je krátký" a nikdo z nás neví, kolik toho času je každému z nás vymezeno. Proto užívejme života, Carpe diem všem lidem.




Pojďme tedy společně zapálit svíčku našim milovaným duším, které nás opustili. I když už s námi naši blízcí bohužel nejsou, přesto navždy zůstanou ukryti v našich srdcích a vzpomínkách.

Ti, kteří však nebudou mít možnost zapálit svíčku na hřbitově, mohou jít zapálit pomyslně svíčku do internetové katedrály na následném odkazu.

Knihy, které ve mne zanechaly hluboké dojmy

27. října 2018 v 18:00 | Niky |  Vepsáno do knih

Mám moc ráda čtení knih, myslím si, že určitým způsobem obohacují náš život, pohled na něj a rozvíjí naši slovní zásobu. S daným autorem se můžeme vžít do podobně laděné nálady a buď se s jeho slovy ztotožníme a nebo nás nechají zcela chladnými. Uvádím zde následující seznam knih, které mne zatím za můj život velmi zaujaly a zanechaly ve mně jisté emoce a pokusila jsem si z nich vzít příklad a inspiraci do života. A jaká je ta Vaše oblíbená kniha, literární žánr?

V případě vložení komentářů, Vám moc děkuji a určitě se budu snažit Vám dát zpětnou vazbu co nejdříve to bude možné. Přeji hezké podzimní období a krásně strávený čas u čtení Vašich oblíbených knížek.Usmívající se



1. Aristoteles - O duši
2. Franz Kafka - Proměna
3. Friedrich Nietzsche - Tak pravil Zarathustra
4. Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Bratři Karamazovi/Hráč/Zápisky z podzemí/Zločin a trest/Bílé noci/Nětočka Nězvaňova
5. Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid
6. Edgar Allan Poe - Jáma a kyvadlo/Havran/Pád domu Usherů/Černý kocour/Eleonora
7. Božena Němcová - Babička
8. Karel Hynek Mácha - Máj
9. Niccolo Machiavelli - Vladař
10. Karel Jaromír Erben - Kytice
11. Paul Heinrich Dietrich von Holbach - Zdravý rozum
12. Tomáš Garrigue Masaryk - Ideály humanitní
13. Sigmund Freud - Výklad snů
14. Thomas Mann - Malý pan Friedemann

Šrámy na duši z autoškoly

23. října 2018 v 19:08 | Niky |  Úvahy skryté hluboko v mysli

Toto téma týdne s názvem "Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky" je především asi zaměřeno na ty hezké maličkosti, které jsme v životě zažili, ale tyto drobné maličkosti můžou mít i negativní dopad na život člověka. Popíšu konkrétně můj příběh z autoškoly, ve které jsem zažila mnoho těchto maličkostí, které ve mně vyvolaly jisté vzpomínky, ale bohužel těch ne moc veselých a díky kterým moje sebevědomí ještě kleslo níže, než bylo dříve nastavené (pokud tedy vůbec nějaké kdy bylo).

Svým příběhem Vás přenesu do podzimního období, konkrétně data 25. října 2017, tento týden to bude zrovna už rok, kdy se celá událost stala. Šla jsem se přihlásit do místní autoškoly. Přivítal mě milý a usměvavý pán, vypadal velmi sympaticky, avšak už, když řekl "Prdel v kalupu", zarazila jsem se a bylo mi jasné, že to asi jen takový solidní podnik nebude a ještě vedle jeho kanceláře, kde jsem se byla ptát nejdříve, měli pověšený plakát s nahou ženou. V tu chvíli jsem si tak povzdychla a říkala, kam jsem se to dostala, mezi nějaké burany a byla jsem docela zklamaná z celkového dojmu prostředí celé jejich autoškoly.

Výuka první jízdy probíhala klasicky na cvičném terénu. Byla jsem velmi nervózní a instruktor to na mně poznal a tím pádem bylo jasné, že jsem pro něho představovala jistou oběť, do které se může strefovat, jak se mu zachce. Pořád mě škádlil a dělal si ze mě legraci. Domluvili jsme se na první jízdě a on řekl, že pro mě přijede jeho syn, což se ale nestalo a přijel on. Moje první jízda začala ve tmě, bylo to velmi riskantní a hrozně jsem se bála. Vyjetí autem na silnici byl pro mě velký šok a nezvyk. Už v autě na mě začal strašně křičet tak, že to museli slyšet chodci i řidiči přes ta zavřená okna, zřejmě se mylně domníval, že mi řízení asi hned půjde samo. Jak se říká: "Učený z nebe nespadl." Během jízd měl velmi perverzní narážky v takovém symslu, že je to můj první orgasmus a proč dělám věci napůl, že on ho tam napůl už měl. Bylo mi z něho špatně, hnusil se mi. Dále řekl, že kdyby mě začal líbat, jestli by se mi to líbilo a on si odpověděl, že asi ne. "Ty se bojíš a přitom jsi tak šikovná a krásná holka, nemůžu z tebe spustit oči. Celý svět by ti ležel u nohou, ale ty se bojíš." Co jsme dojeli, ptal se mě, co bych na sobě změnila a já jsem odpověděla, že nevím a on, že nic, že by na mně nic neměnil. Řekla jsem mu: "Jsem introvert a bojím se, že to nezvládnu, nevěřím si." On mi na to doporučil autoerotiku, že prý lépe poznám sebe samotnou. Jeho narážky byly velmi nezdvořilé, případala jsem si hrozně. Po první jízdě jsem nevěděla, co si mám myslet. Přišla jsem domů a řekla to mamce a ona řekla, že je to úchyl, že není normální a ať se to snažím nějak překonat a ten kurz dodělat, když už jsme do toho dali takové peníze. Chtěla jsem tu autoškolu prostě udělat, protože jsem věděla, že budu odkázaná na sebe, například, kdyby byla jistá potřeba se někdy někam dovézt.


Výsledek obrázku pro broken soul draw


Jak pracovat s naším podvědomím?

20. října 2018 v 11:15 | Niky |  Vnímání zajímavých událostí okolo nás

Vliv podvědomí na náš život

Podvědomí ovlivňuje náš život více než si myslíme, má vliv na to, jak přemýšlíme, jak se chováme a jak se cítíme. Vědomí tvoří přibližně 20 % naší mysli a podvědomí až 80 %. V podvědomí máme hluboko skryto vše - zážitky, zakořeněné návyky a vzorce chování, které vykonáváme automaticky a vůbec o nich nepřemýšlíme. Jsou-li naše vzorce pozitivní, je to v pořádku. Ale pokud jsou negativní, způsobují nám starosti a problémy. Tréma, strach, stres, přílišná očekávání, sociální fobie, deprese a jiné úzkosti - to všechno jsou démoni skrývající se v podvědomí, kteří zaútočí tehdy, když to nejméně čekáme.


100 let republiky

18. října 2018 v 11:38 | Niky |  Vnímání zajímavých událostí okolo nás



"Výročí 100 let republiky slaví naše země,
ať vzkvétá ještě po celá dlouhá léta,
šťastný lid nechť v ní žije,
láska a pravda ať zůstane tu a zvítězí,
naše vlast ať nám není cizí a dobře ať nám je tu."


První Československá republika zaujímá velmi důležité místo v kolektivní paměti českého národa, ale i národa slovenského. Spolu s fenomény, jako je například osobnost Karla IV., husitství či národní obrození, tvoří jedno ze "symbolických center", k němuž se česká společnost vrací se značnou nostalgií, uvádí Miloš Havelka.


"50 odstínů mne, aneb stop mým stinným stránkám života"

16. října 2018 v 12:02 | Nicole Synth |  Úvahy skryté hluboko v mysli


Když jsem uviděla téma tohoto týdne, ihned jsem si vzpomněla na film s názvem 50 odstínů šedi. Přiznám se však, že tento filmový počin jsem doposud neviděla, ani knihu jsem zatím nepřečetla, jen jsem vždy zahlédla pár ukázek k premiéře filmu.

Číslo 50 jsem si také spojila s věkem mojí maminky, která nedávno oslavila půlku cesty putováním svým životem a moc jí za to obdivuji, jak to všechno vůbec mohla zvládnout.

Pokud se tedy zaměřím na zkoumání mě samotné, určitě mne jisté stíny pronásledují již dlouhou dobu a musím říci, že takovýchto vnitřních ničitelů člověka se zbavuji velmi těžko. Tyto stíny mě dokonce dovedly až do hlubokých depresivních propastí, ve kterých jsem trýznitelkou, mučitelkou a obětí, ale bohužel jsem v tomto stavu sama nešťastná a ostatní mi tak nerozumí a okolí se jevím jako podivín.

Každý máme určitě nějakou stinnou stránku, na kterou bychom chtěli nejraději zapomenout a potlačit jí do podvědomí a už se k ní nikdy nevracet, ale ne vždy to probíhá tak hladce a rychle. Pokud na nás tedy nějaký ten stín dolehne, snažme se, aby zcela nezastínil naši nejlepší verzi nás samotných, nedovolme, aby tento vnitřní démon rozložil postupně naši krásnou duši, díky které jsme právě sami sebou a díky které nás mají blízcí (ti praví, upřímní) lidé rádi.

Neberme si vše příliš osobně k srdci a rozlučme se s těmito otravnými stíny, které nám kolují v naší mysli a hlavičkách. Všichni chceme být šťastní a máme na to náležitě právo a proto nedovolme, aby nás tyto stíny zastrašovaly a zahnaly do kouta, který nás nechce pustit, aby jsme šli dál. Plňme si naše sny za cestou po našem ideálním životě a stíny odhoďme někam hodně daleko a věřmě, že se hodně brzy rozplynou až tu s námi vůbec nebudou (a my je ani nechceme zpátky, ať tam zůstanou).

Přeji nám všem krásný a šťastný život plný lásky a jen radostných chvil. Usmívající se


Peter Gundry

15. října 2018 v 11:46 | Nicole Synth |  Vnímání zajímavých událostí okolo nás

Dnes se budeme zabývat nezávislým skladatelem z Austrálie, Peterem Gundrym, který se specializuje na temný, fantazijní, magický a keltský hudební žánr - tzv. můžeme ho zařadit do neoklasické nové temné vlny. Se svojí skladatelskou činností začal v roce 2013, kdy své skladby zveřejňoval na svém youtube kanálu a se svými kompozicemi si postupně získal obrovský úspěch u posluchačů. V jeho skladbách můžeme pocítit relaxační a magické podtóny, které nám umožňují navodit ojedinělou atmosféru.


Image result for peter gundry


Z jeho alb můžeme zmínit:
  1. The Lost Book of Fantasy (2014)
  2. The Elixir of Life (2014)
  3. The Edge of Darkness (2015)
  4. The Dream Weaver (2015)
  5. The Shadow's Bride (2016)
  6. Aurora (2016)
  7. The Unspoken Tales (2017)
  8. The Witching Hour (2017)
  9. Don't Wake Me Just Yet (2017)
  10. Goëtia (2018

Jako ukázky jsem vybrala poslech keltské hudby, skladby z alba Aurora a pro navození nadcházejícího Halloweenského období si můžete poslechnout skladbu s názvem Bury my heart


1 hodina keltské hudby





Ženská literatura viktoriánské éry - Edith Nesbitová: Třetí elixír

14. října 2018 v 18:11 | Nicole Synth |  Vepsáno do knih

Edith Nesbitová, anglická spisovatelka horových a duchařských povídek se narodila v letech 1858 - 1924. Nejvíce se však proslavila svými příběhy pro děti, z nichž nejvýznamnější jsou asi Děti železnice (The Railway Children (1906), české vydání poté z roku 1994) a Pět dětí a skřítek (Five Children and It, (1902), české vydání 1999). Autorka se věnovala spisovatelské činnosti také pro časopisy, keré byly uspořádány do sbírek s názvem Pochmurné příběhy (Grim Tales, 1893 a Něco se děje (Something Wrong, 1893).




Později vzniklo ucelené kompendium těchto sbírek s názvem Strach (Fear, 1910). Autor Hugh Lamb poté uspořádal její nejzdařilejší povídky do souboru pod názvem Ve tmě (In the Dark, 2000). Po svatbě se svým mnaželem Hubertem v roce 1880 si začala říkat paní Hubert Blandová. Založila se svým manželem Fabiánskou společnost, která byla v mnoha ohledech předchůdkyní Labouristické strany, a jejím prostřednictvím se seznámila s významnými literárními představiteli své doby. Mezi její přátele patřil mimo jiné spisovatel H. G. Wells. Ukázku na kterou se dnes podíváme bude povídka s názvem Třetí elixír, kde autorka vytvořila jedno z prvních témat o hledání zázračného elixíru k vytvoření tzv. "nadčlověka" a "nadživota", což můžeme považovat za rozvoj raného sci-fi žánru. Povídka Třetí elixír (The Third Drug) poprvé vyšla v časopise The Strand v únoru 1908. Celou povídku si můžete vážení přečíst v knize od autora Mika Ashleyho, jež nese název Svědkyně temnot.