Statečný je ten, kdo svůj strach překoná a jde do toho, i když se bojí.

Oddanost

3. listopadu 2018 v 20:41 | Niky |  Láska k sobě, lidu a životu ♥♥♥
Výsledek obrázku pro písmeno poslední dobou jsem se zamýšlela nad problematikou oddanosti a nyní se pokouším přinést svůj pohled na ni. V článku jsem rovněž proložila toto téma s pohledem na hudební stránku, kerou můžu také nazvat jakousi svojí oddaností, protože můj vnitřní hlas to tak cítí a je s danou hudbou prolnutý. V samotném závěru je zde také zveřejněna moje báseň, ve které líčím, jakým způsobem vnímám téma věrnosti, které je tak na dlouhou trať vzdálené některým dnešním mužům, ale i tak zároveň některým ženám.

Oddanost, věrnost, či-li odevzdanost jeden druhému "tělem i duší" považuji ve vztahu za nejdůležitější prioritu, protože bez věrnosti není pravé lásky. Miluji něžnou a temnou romantiku zároveň, vzdálená je mi jakákoliv perverznost. Nevadí mi, když muž umí ženě složit poklonu, je to naopak jeho projev náklonnosti k její osobě, ale nesmí být především vulgární a oplzlý a nedej Bože hrubý a s násilnickými sklony. Nikoho jsem tedy zatím nezažila, že by takovýto typ muže u nějaké ženy uspěl, jedině možná v jeho říši fantazijních představ. Bohužel dnešní pohled na lásku je zcela odlišný a jistá dávka oplzlosti asi někoho i dokonce láká.






Pryč jsou doby galantních mužů a romantiků jako za doby první republiky, například jako byl Oldřich Nový a jiní. Například si také moc cením a vážím, když si vzpomenu na amerického básníka Edgara Allana Poa, který byl zasnoubený se svou dívkou Eleonorou, jež však bohužel záhy zemřela v brzkém věku. Básník se již nikdy neoženil a jinou ženu neměl a tímto upadl do depresivních nálad, stal se z něho nevyléčitelný alkoholik a díky těmto událostem začal psát ty nejtemnější povídky, které ohromily celý svět, ale to nejvíc, co mohl své dívce zanechat, byla jeho celoživotní oddaná láska, kterou již žádné jiné ženě darovat nemohl. Tento čin ve mně vzbuzuje velký respekt a velkou hodnotu jeho mužského charakteru. Takových oddaných mužů je ale dnes poskrovnu, bohužel nežijeme v době "viktoriánských romantiků", kteří nějaké vyjadřování citů vnímali úplně jiným způsobem.

Doba se zcela změnila ve všech směrech, je velmi rychlá, vše je neustále v pohybu a kdo ustrne na místě, jakoby nebyl a je jinak nastavená a tak jen okolo sebe vídám samé potetované drsňáky, kteří kouří jednu cigaretu za druhou a pijí alkohol a romantické duše jako by vymřely. Nevadí mi tak, že by muži byli potetovaní, kouřili cigarety nebo se občas napili dobrého vína, ale spíše to, že se z nich vytrácí určitá míra citlivosti a bojí se odkrýt svoji něžnou stránku své duše.



Dobu bohužel nezměníme, jedině se snažit zapracovat na nás samotných a utvářet si náš "ideální svět" a je na každém z nás, zda-li bude citlivou duší nebo "drsňákem" a "hulvátem" bez duše, který si chce akorát posílit své ego tím, že si vybírá jakoukoliv ženu, která by pro něho byla onou ideální hračkou pro jeho pobavení. Která žena tohle muži dovolí, je čistě pouze na ní, ale pak si nemůže stěžovat, že věnovala svoji křehkou duši tomu nepravému, znám však bohužel takové ženy a jsou akorát zklamané a do vážných vztahů se nechtějí po takové zkušenosti už více pouštět, protože v mužích pak ztrácí pocit důvěry a serióznosti. Dnešní moderní doba je ale také taková, ztrácíme důvěru v ostatní lidi, nevážíme si jich a vytváříme role "cizinců" do kterých se ochotně stylizujeme, místo, abychom tvořili jednu velkou společnou rodinu a byli jsme přátelé. Život je krátký na to, abychom budovali takové bariéry mezi námi všemi, namísto toho, abychom se měli rádi, i přesto, že nejsme dokonalí a každý jsme jiný. Je třeba budovat vzájemný respekt a úctu k druhým lidem, jinak bychom nemohli s nikým vydržet a žít.


Výsledek obrázku pro heart black and white tumblr

Připadá mi na mysl, že, čím sprostští a perverzní je v dnešní době muž, tím se pro společnost stává přijatelnějším, navzdory muži hodnému, citlivému, slušnému a romantickému, jakoby si toho některé ženy ani nevážily a raději je nadchne ten druhý typ.

Například pokud uvedu naši situaci v rodině tak můj dědeček a maminky bratr sice nepředstavují typické "romantické duše", ale popsala bych je spíše jako realisty, flegmatiky a pohodáře, což je pro dnešní dobu hodně velká výhoda mít takovou povahu a jakýsi životní nadhled i náhled a také jsou zároveň velice slušní a galantní k ženám, protože k nim mají úctu a váží si jich, opravdu neznám u nás v okolí slušnější muže, ještě tak možná naši sousedi, kteří jsou jedineční a k nezaplacení, neměnili bychom je, i když někdy rádi vytváří hluk s nářadím na zahradě, ale to už k nim patří. Soused je také rovněž "rockerem", ale zapřísáhlým příznivcem jeho milované skupiny Extra band.

Oba toho pro mě už v minulosti hodně vykonali a když je příležitost, ráda jim také vypomůžu. Vždycky ochotně pomohou například s odnesením nákupu, odvozem nebo pomocí na zahradě, méně už něco pochválí, zřejmě kvůli tomu, že se stydí vůbec něco pochválit a je to potom škoda nechat si tom jen pro sebe. Mamky bratr představuje ale spíše "rockera", alá příznivce skupiny Iron Maiden a jehož mobilním telefonem se line vyzvánějící melodie s názvem skladby "The Trooper" (oba se vždy smějeme a vždycky mi říká, že je to chytlavý). Dědeček zase rád poslouchá duo Eva a Vašek, zkrátka celou hudební stanici Šlágr, ale sem tam ocení i pěknou moderní písničku. Oba pro mě představují také určitý mužský vzor. V minulosti jsem dříve poslouchala především stanici Evropa 2 a dnes, když si jí pustím, nedokáži to dlouho poslouchat, protože jednu a tu samou písničku hrajou vícekrát za den.

Pokud uvedu svojí osobu, maminku a babičku, tak o sobě všechny můžeme říi, že jsme celkem romanticky založené a máme rádi i temnou romantickou hudbu, jako jsou Depeche Mode. Díky této skupině jsem si uvědomila, že láska nepředstavuje vždy jen onu světlou stránku její podoby, ale také i to, že je temná a bolestivá, že má několik trnitých nástrah. Skupina mi změnila na toto téma úhel pohledu a celkově se proměnila i moje filosofie celého života. K této skupině mě přivedla maminka a v osmé třídě jsem se zaposlouchala do alba s názvem Playing the angel, které mě zprvu docela překvapilo takovou temnotou. Nejdřív jsem tuto hudbu vůbec nechápala, neboť její odstín byl zvláštně oděn do depresivní a tíživé atmosféry, ale vzápětí jsem si uvědomila, proč má tato kapela vlastně takový hudební kult i pocelém světě. Myslím si, že to, co je činí, takovými žádanými hudebníky, je právě jejich opravdu uvěřitelná upřímnost v textech, projevu, hudební melodičnosti s jejich originálním a těžko napodobitelným zvukem a různými samply věcí, kterými prosluli, celkové působení serióznosti kapely, propracované hudební videoklipy, které mají nějaké téma, ale zároveň i temný baryton předního zpěváka, kterého moje mamka opravdu zbožňuje (oba jsou zrovna také narozeni ve znamení býka a oba stejně tak ztělesňují křehkou romantickou šarmantní eleganci) a je pravda, že toto znamení je více energetičtější, což o sobě bohužel nemohu tvrdit a hrozně mi to mrzí, že taková právě nejsem, a proto obdivuji tento typ temperamentu. Cením si také osobního rozvoje předních zpěváků této kapely, kteří i přes prvotní pády, které se týkaly jejich problémů se vztahy, drogami, alkoholem, někdy také krizí v kapele a depresemi, život a nahrávání alb nevzdali, bojovali a dodnes je mám za vzor, že se někdo vůbec z tohoto životního tragického nánosu, mohl dostat a zůstat přitom mezi elitou hudební scény. Babička o nich vždy říká: "Ty depešáci vaří, jejich hudba má šmrnc a ten zpěvák má tak zajímavej hlas a na živo to nemá opravdu chybu. To nemá konkurenci." Na jejich koncertech jsme byli tuším zatím po čtvrté a dodnes to vidím stále před sebou a rádi vzpomínáme na krásnou atmosféru, kterou lidé a kapela dokázali vytvořit. Z jiných romantických hudebníků můžu uvést vášnivého fanouška "depešáků" Petra Muka, jehož odchod mě velmi zasáhl a měla jsem ho moc ráda, představoval rovněž nepochopeného romantika, podobného jako jsem já, dále třeba "gotická" francouzská zpěvačka Myléne Farmer, která mě i po letech dokáže dojímat a zároveň i přimět se radovat a tančit. Tito tři hudebníci jsou pro nás asi nejblíže našim srdcím. Dále pak mohu zmínit oblíbené hudebníky jako Beach house, Bat for lashes, Charlotte Gainsbourg, Coldplay, Pet shop boys, Agnes Obel, Tatu, Alphaville, Goldfrapp, Lady Gaga, Madonna, Kylie Minogue, Iamx, Hurts, White lies, Bjork, Lorde, Frank Sinatra, Lana del rey, Mozart, Bach a mnoho dalších talentovaných interpretů.

Vždy ráda nalézám nové hudebníky a nové žánry. Nemohu sebe jednoznačně žánrově vymezit. Líbí se mi synthpopová hudba, klasická, rocková, popová, folktronika, barokní, ale i s prvky diska. Od každého stylu se mi líbí něco. Hudební ztvárnění od jakéhokoliv interpreta mě vždy přenese ojedinělou atmosférou a vizualizací do úplně jiného světa. Společně s danými interprety se cítím být pak spjata, jako bychom patřili do tzv. "jedné velké společné rodiny", kde si všichni rozumíme. Mám ráda tu hudbu, která ve mně vzbudí zajímavý pocit, má hluboké texty nad kterými chci tápat a ztotožňovat se s nimi, hezkou melodickou linku a ta, která ve mně vzbudí ono "mrazení na těle" s jistou dávkou pocitu sensuality, skepse či hravé radosti. Když mám volný čas, ráda si někdy zahraji na piano. Hudbu miluji, působí na mě jako meditace a ráda se nechávám zahalovat do jejího příjemného sametového pocitu, který zažívám při jejím poslechu.

Hudba tak pro mě znamená taktéž jistou podobu oddané lásky, kterou k ní cítím. Oddanost tak nemusí být nutně jen ve vztahu mezi dvěma zamilovanými lidmi, ale vytváříme si ji i v hudbě, našich oblíbených interpretech, kterým jsme po celá dlouhá léta oddanými obdivovateli, ale samozřejmě také i v jiných sférách našeho života.

A pro toho, kdo se cítí být jakousi ztrápenou duší, je hudba opravdovým balzámem na jakékoliv její zanechané šrámy, jejíž líbivé tóny, mohou alespoň trochu utišit naše právě prožívané vnitřní bolesti a trápení.


Související obrázek


Další hudebník, který zpodobňoval stinné stránky lásky a zabýval se pohledem na problémy ve světě je "glam hvězda rockové scény", David Bowie, jehož náhlý skon mě zasáhl a který sice nepředstavoval úplnou "novoromantickou vlnu", tu představoval tak již kolem osmdesátých let a duší byl spíše rockerem, ale jistým způsobem mám k němu blízko právě díky jeho "melancholickému nádechu" jeho písní a "hlubokými filosofickými texty", neboť jakoby chtěl sdělit lidem, že nejsou jediní, kteří se cítí být "odcizení ve světě" a že nejsou také jedinými tzv. "mimoni" na světě, ale že podobných "nepochopených lidí" je nás tu více, kteří se cítí být ztraceni a neví, kam zrovna patří, s takovými lidmi se proto také často ztotožňuji a tudíž je mi svým způsobem rovněž blízký. Sám jeho život asi také nebyl zrovna moc jednoduchý na samotném počátku jeho začínající kariéry. V jeho rodině panovaly deprese a bratr, který trpěl schizofrenií, spáchal sebevraždu a samotného zpěváka všechny události velice poznamenaly a Bowie tak složil album s názvem Low, ve kterém se vyzpovídává ze svých "nejčernějších myšlenek", "depresivních nálad" a "pocitů odcizení" a nebo jak nám ve své nejslavnější písni sděluje důležité moto, že "Můžeme být jednoho dne oněmi hrdiny". Hrdinové v nás všech určitě jsou, jen se bojíme to odhalit na povrch. Navzdory tomu, že zpěvák měl každé oko jiné, problémy s chrupem, nebál se také být sám sebou, být originální a jiný a přinést do života opět hravost.

Velký úděl člověka je tak nakonec překonat sám sebe, aby z něho povstala nová a plnohodnotná bytost, která by se nenechala ovlivnit svými strachy. Díky těmto hudebníkům mám tak pocit jakéhosi souznění a sounáležitosti, jako kdyby jsme patřili do jedné společné rodiny plné podobných názorů, citů, emotivních stavů a životních náhledů na svět.

Nyní zde předkládám báseň, kterou jsem složila a ve které líčím své niterné pocity. Neusiluji o dokonalé pojetí básní nebo o pravidelný rým, ale o vnímání skryté radosti a opravdových hlubokých citů, které se v nich snažím vyjadřovat, i když se může jevit melancholickým dojmem. A já taková jsem, melancholická, ale i radostná na druhou stranu. Mám v sobě také ukryté dvě strany duše jako každý jiný člověk.



Oddanost jako celoživotní zamilovanost,
do tebe má lásko jediná,
čistá odevzdanost jeden druhému,
tělem i duší,
bolest i tvé slzy,
kdo s tebou sdílí a nikdy tě přesto neopustí,
však muže,
který byl by odevzdán pouze jedné jediné ženě, neznám,
protože žádnému není známa hloubka a vroucnost citů láskyplných,
jako nit zapředená do látek vetkaných,
oddanost našich propletených složitých duší na život i na smrt,
vzájemně strávených vteřin, minut, hodin, dnů, měsíců a roků,
plné andělské lásky v našem zasněném dlouhotrvajícím království,
zahaleném do skrytého opojného tajemství.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Romča Romča | Web | 3. listopadu 2018 v 23:00 | Reagovat

Hezky napsané. Ty jež tu vypisujes neznám. Zítra se na ně mrknu. Jsem zvědavá. O tom co píšeš souhlasím. Ta věrnost a důvěra ve vztahu je důležitá.

2 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 4. listopadu 2018 v 22:45 | Reagovat

Podle mě je dobrá náklonnost dobrovolná. Ale pokud je náklonost vnucená někým, kdo má převahu, tak je podle mě celkem ničivá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama